Základní informace o XIII. ročníku O-mikronu

Datum konání:	21.2.2016
Místo konání:	Bývalé rugbyové hřiště za stadionem Za Lužánkami.
Použitá mapa:	Bobycentrum
Počet účastníků:	113
Vítězka žen:	Hiklová Natalia
Vítěz mužů:	Kelbl Vladimír
Vítězka dětí:	Cicvárek Radim a Koča Vojtěch

 

Finta spočívala vzařazení tři shluků o třech kontrolách, přičemž z každého z nic závodník musel orazit právě jednu kontrolu. Každký shluk obsahoval kontroly označené písmeny A, B a C. Kontroly A byly vybaveny pouze stojanem bez jakéhokoliv lampionu a při jejich oražení byla k výslednému času připočtena časová penalizace 60 sekund. Kontroly B byly vybaveny stojanem s malým lampionem a při jejich oražení byla k výslednému času připočítává penalizace 30 sekund. Kontroly C byly vybaveny standardním stojanem s velkým lampionem a při jejich oražení nebyla připočítávána žádná penalizace. Finta tantokrát nutila hodně přemýšlet a dalo se na ní vcelku vydělat. Zvolení správné varianty AC vedlo k zisku minimálně 15 sekund. Naopak i zcela nejhorší varianta vedla ke ztrátě pouze jedné minuty, což je na sprintu sice hodně, ale není to nijak likvidační.

 

Zúčastnění pořadatelé závod po jeho skončení komentovali takto:

 

Jiří Zelinka:
Třináctka je obecně povžována za nešťastné číslo. I když na to moc nevěřím, tak po zkušenostech s letošním O-mikronem začínám vážně uvažovat na tím, zda na tom přece jen něco nebude. Problémů se totiž nakupilo dost a dost... Začalo to tím, že mě pár týdnů před závodem skolila pořádná chřipka, což způsobilo poněkud pozdní revizi mapy pouze 14 dní před závodem. To by samo o sobě nebyl až takový problém, kdybych až při revizi nezjistil, že plánované shromaždiště už nepatří městu, ale to ho promajalo neznámo komu a ten někdo si kolem onoho hřiště rozmístil cedule důrazně upozorňující na skutečnost, že vstup je možný pouze se souhlasem pronajímatele. Po administrativním kolečku s městskou částí, kde jsem poprvé v historii O-mikronu závod hlásil (za Lužánkami totiž velmi rádi zevlují jak státní tak měšťští policisté), mě tudíž čekalo druhé administrativní kolečko. Předpoklad, že hřiště má pronajatý stejný subjekt jako stadion se ukázal chybný, ale naštěstí jsem se nakonec dopátral osoby, které je potřeba napsat. Po mailové komunikaci jsem měl sice souhlas, ovšem žádný papír v ruce, což se nakonec naštěstí ukázalo jako nepodstatné. Shromaždiště tedy bylo vyřešeno a zbývalo závod uspořádat po technické stránce. Zde se objevil další problém a to s krabičkami. Adams už svou sadu neudržuje a vybrat z ní 32 nutně potřebných funkčních kontrol nemuselo být až tak snadné. Naštěstí vypomohlo ASU se svými 17 krabičkami a to stačilo na to, aby bylo co razit. Ovšem stejně jako v minulých letech pouze čipy generací 5 a 6. těch jsme měli 50 na půjčení, což v minulých letech bohatě stačilo. Letos se ovšem ukázalo, že počet čipů starých generací mezi orienťáky sice neubývá, ale přibývá těch nových na jejichž úkor ty staré zůstavají v šuplících. Nakonec bychom tedy čipy tak akorát protočili, ale na prezentaci už se to nestihlo přerozdělit, jelikož čipy už byly přiděleny těm, kteří nakonec dorazili se svými starými čipy... Pro příští rok tedy už s jinou sadou kompatibilní se všemi čipy. Ušetří to problémy oběma stranám... Teď k samotnému závodu. Koncepci tratí a fintu jsem měl v hlavě už dlouho. Chtěl jsem využít zbytek prostoru Planýrky, kde se neběžel minulý ročník ani NOPB. Rychlé pasáže kolem stadionu pak zpestřit fintou nutící hodně přemýšlet, na což nebyl v první části moc čas. Postavit fintu dobře byl docela rébus, ale po troše hraní s kalkulačkou jsem to postavil tak, aby rozdíl mezi nejrychlejší a nejpomalejší variantou pro závodníky pohybující se průměrným tempem 4 až 5 minut na kilometr byl jen kolem minuty. Na nejrychlejší variantě AC, kterou jsem zvolil při probíhání trati se přitom dalo oproti druhé nejlepší variantě, která se lišila podle rychlosti běhu, ušetřit vždy zhruba 15 sekund. Samotná příprava závodu probíhala vcelku v poklidu. Jediný problém spočíval ve zjištění, že se mi zpožďují hodiny na počítači. Krabičky programované ve středu a v sobotu tudíž měly různý čas. Přeprogramoval jsem je tedy znovu všechny a myslel si, že je vše vyřešeno. Jak se ukázalo později nebylo... V den závodu pak přípravy probíhaly hladce. Časová rezerva byla dostatečná a dokonce i počasí vcelku spolupracovalo. Ona třináctka totiž přivolala po sobotním krásném slunném dni na neděli zataženo a očekávání deště, který nakonec naštěstí nepřišel. Když si ale zpětně vybavuji nádherné jarní pondělí, tak přece jen musím konstatovat, že jsme si nevybrali ten nejlepší den... Čas startu se stihl bez problému a z mého pohledu startéra probíhalo vše velmi hladce. Na shromaždišti ale začaly problémy s vyhodnocením výsledků. Vzhledem k tomu, že použitá finta nešla implementovat do žádného pořádacího software, museli jsme časy přičítat ručně. To se ovšem ukázalo časově náročnější, než jsme čekali. Navíc nám někde lítala minuta, což se nakonec vysvětlilo posunutím časů (naštěstí) obou cílových krabiček přesně o minutu. Jak se mi to podařilo netuším a raději nezkoumám... Ve výsledku se tak trochu zdrželo vyhlášení, a navíc jsme neměli úplnou jistotu, že jsme vyhlásili ty správné vítěze. Tato obava se však nakonec ukázala lichá. Z ohlasů závodníků jsem nabyl dojem, že se závod líbil a za to jsem moc rád. To je pro mě tou největší odměnou a potvrzením toho, že pořádat závod v dosavadním formátu má smysl. Závěrem bych chtěl moc poděkovat svým spolupořadatelům Honzovi Pavelkovi a Míše Jurčové, která navíc zajistila ceny. Významně navíc pomohli Vítek Suchomel s rekonstrukcí výsledků a Michal Šrubař, který pořídil skvělé fotky z průběhu závodu. Závod zimní ligy v současné době už nemůže být o jednom člověku jak to bylo v začátcích O-mikronu. Děkuji tedy za perfektní kolektivní výkon.